Po své návštěvě Číny jsem sepsal malý cestopis, a těm, kdo ho četli, se celkem líbil, tak ho tady publikuji. Původní formou se jedná o e-mail jednomu spolužákovi z gymplu – tak se omlouvám za občasný hovorový jazyk nebo narážky normálním lidem nesrozumitelné.

Letěl jsem s přestupem v Dubaji, v letadle jsem potkal nějaké další Čechy, co letěli na Maledivy – pracovat jako kameníci. Že prý si tam vydělají měsíčně 100k CZK čistého (v Česku že má, jako živnostník, 60k CZK obrat – nevím kolik čisté příjmy). Měli tam postavit jakýsi luxusní hotel. Ukazovali mi i nějaké fotky, vypadá to jako z Far Cry, lítá se tam hydroplánem. Akorát je to muslimská země, takže prohibice. Pivo se tam dá koupit jenom v nějakém předraženém hotelu pro turisty, který je několik hodin cesty. Minule tam jednou zajeli, a ožrali se tak, že tam skákali ze stolu do bazénu, přičemž se ten stůl zlomil – což místního černého majitele hotelu moc nepotěšilo.

Letiště v Dubaji je údajně rozlohou největší budova na světě (njn. Arabové mají ropu) – jezdí se tam vlakem po terminálu. Měl jsem tam tři hodiny, tak jsem si tam dal nějaký předražený džus, spolucestující z Česka zase nakupovali zásoby cigaret (které naopak vyjdou asi o víc než polovinu levněji než u nás. Je tam celkem pěkně, mají tam i umělé parčíky, nebo zeď s tekoucí vodou (jakože vodopád).

Pak jsem měl ještě mezipřistání v Bangkoku, ale tam jsem nevystupoval. Ale 90% cestujících vystoupilo (ta letadla jsou dvoupatrové, a už jenom ve spodním patře je 70 řad po 10 sedadlech), a místo nich tam naběhlo plné letadlo Číňanů. I cestující vedle mě se změnili, nějací dva čínští synci, jejich taťka seděl na druhém konci letadla, a chodil je kontrolovat, jestli spí a nedívají se na filmy (na každém sedadle je tam obrazovka, kde se dají pouštět filmy). Zabavil jim i sluchátka (ale stejně se dívali – s titulky). K ránu (podle cílového času vlastně večer – mezi Dubajem a Hongkongem jsem letěl 01h-10h českého času, 08h-17h hongkongského času – tělo pak ani neví, jestli má spát nebo být vzhůru. Ale protože jídla se dávají podle místního času, tak jsem aspoň dostal více jídla, protože se hodinky točili rychleji) byla fajná turbulence, letadlo se asi hodinu třepalo.

První dojem z Hongkongu – vlhkost ovzduší. Je to jako když vlezeš do koupelny, kde se někdo sprchoval – tak je to venku pořád. Takže je tam celkem nepříjemně horko, i když teploměr ukazuje asi jenom 30°C. Čeho si člověk hned všimne, jsou vysoké budovy. Jako v Česku vidíš běžně šestipatrové, tam jsou úplně normální třicetipatrové. V noci, když je to osvětlené, to vypadá dost pěkně.

(Kdyžtak zkoukni „Hong Kong is home“ na Vimeo, docela povedené 5minutové video z Hongkongu.)

I já jsem byl ubytovaný ve dvacátém třetím patře, z okna to je pěkná výška. Byty jsou dost malé, tam kde jsem bydlel byly dva pokoje o ploše asi dvakrát postel, trochu větší obývák, a maličká kuchyň – určitě několikanásobně menší než jakékoli byty které jsem viděl v Česku. Aspoň ty, které jsem viděl, vypadají jako ty 50 let nerenovované byty u nás. Ale přesto mají v každém pokoji a v každém buse klimatizaci – no, jinak by tam bylo strašné horko.

Nejzajímavější část čínské kultury je určitě kuchyně. Jedení hůlkami chce trochu praxe, ale po dvou jídlech už si člověk zvykne. Ke všemu tam dávají čaj (většinou i zadarmo), je běžná praxe že tím vařícím čajem první dezinfikuješ hůlky a misku, a pak se ten čaj vylije, a dostaneš druhý (resp. dolijí tam horkou vodu do té konvičky s čajovými lístky). I vodu servírují vždycky vařící (je to prý čínský zvyk – no, aspoň máš jistotu, že je to bez bacilů).

Není to jak když přijdeš do evropské restaurace, kde každý dostane svůj talíř, ale všechno jídlo je uprostřed, a každý si nabere. (Takže čím více lidí, tím více druhů jídla můžeš zkusit.) Jednou jsem měl i jakousi „kafé-rýži“ (tak jsem si to volně přeložil z těch znaků), ale nechutnalo to nic moc.

V HK jsem měl dva dny před odletem do Pekingu, což bylo sotva na vzpamatování se s jetlagu (v 15h HK času je v Česku 8h, takže se první tři dny člověk cítí, jako by byl vzhůru v noci, a noci nemůže usnout – hlavně neděle byla nejhorší, to jsem ležel na posteli od 22h do 3h a nemohl jsem usnout, až okolo 3:30h jsem usnul – a pak v 5h vstával, protože jsem musel na letiště, abych letěl do Pekingu

Ale možná k tomu přispěla i ta „kafé-rýže“, kdoví, co to bylo – jak jsem tam bdící ležel v noci, tak mě napadlo, jestli to není rýže vařená v kafi nebo něco takového.

V Hongkongu se mluví kantonština (já jsem se učil standardní=mandarínskou čínštinu), a i písmo je trochu jiné (v HK používají tradiční znaky, jinde zjednodušené), ale nějaké základní věty v mandarínské dají i oni dohromady (ale jako cizí jazyk). Ale Číňany celkem bavilo se učit česky.

V pondělí ráno jsem odletěl do Pekingu. Zase letadlo plné Číňanů, evropanů jsem tam viděl kromě sebe asi jenom pět.

Protože kvůli jsem musel booknout ticket dříve než ostatní, tak jsem letěl sám, ostatní přiletěli až o několik hodin později. Takže jsem se musel sám přepravit z pekingského letiště k hotelu. První pokus byl taxi. V průvodcích na netu se dočteš, že je třeba si dát pozor, abys vzal oficiální taxi – to se pozná podle toho, že jejich poznávací značka začíná na „B“. Ale jak jsem do nějakého takového taxíku vlezl, tak se mnou zkoušel vyjednávat o ceně – ukazoval mi jakousi kartičku (kterou si asi sám vyrobil), že prý to bude stát 400RMB (sice pochopil, kam chci jet, ale moje čínština na to, abych se s ním dohadoval, nestačí, tak jsem prostě vystoupil. Ani neměl vystavenou licenci na přední desce, jako ostatní taxíky (jak jsem později zjistil, mají mít). (BTW. když se jede podle taxametru, tak to stojí asi jenom 120 RMB).

Jezdí tam i metro, což byl můj druhý pokus (měl jsem napsané jméno zastávky MHD, která je tomu nejblíž, tak jak jsem asi po dvaceti minutách našel mapu MHD, a čínsky zjistil, kde že se dá koupit lístek (v Pekingu opravdu anglicky mluví jenom málokdo), tak jsem úspěšně opustil letiště a s jedním přestupem dojel k té zastávce (btw. co by v Česku byla přecpaná tramvaj, je v Číně ještě skoro prázdná – lidi se tam pěkně mačkají). Mají tam docela promakaný systém jízdenek – buď máš nabíjecí smartcardu, nebo si koupíš jednorázový lístek – taky smartcard, který pak musíš vrátit do automatu při výstupu.

Pak jsem byl v bance si měnit eura na RMB (něco málo jsem měl už s sebou z HK, ale potřeboval jsem více) – v Číně musíš mít při výměně měny vždycky pas, a jestli chceš vyměnit RMB zpátky na eura, tak musíš předložit potvrzení, které ti tam dají. Paní trvalo asi pět minut, než se jí podařilo dostat moje jméno do počítače (njn., čínská jména mají zpravidla jenom tři znaky ).

Památky jsou zajímavé, Čína má halt vlastní styl – navštívili jsme Temple of Heaven, Forbidden City, Lama Tempel a Beihai park (obrázky viz google).

Na čínskou zeď jsme taky jeli, je to asi hodinu autem z Pekingu. První jsme chtěli jet vlakem, první odjíždí v 9 ráno. Když jsme přišli na nádraží v 8 ráno, už tam stála fronta přes sto lidí (!). (Kolega to nazval „OIC“ – vyslovováno „Oh I See“, ale je to akronym pro „Only in China“). Ale pak k nám přiběhl nějaký soukromý taxikář, tak jsme s ním uhádali nějakou rozumnou cenu, a on nás zavezl tam i zpět. Po té zdi jsme pár hodin chodili, celkem pěkný výhled. Ale je tam dost vedro, když svítí slunce. Jak jsme jeli tím taxíkem, tak okolo jezdili autobusy s otevřenou kapotou vzadu, docela LOL.

Nejlepší jídlo co jsem tam mel je rozhodne pekingská husa, přivezou ji ke stolu, a číšník ji na místě naporcuje. Pak si každý kousek toho masa zabalí do tenké těstové, do které se přidá ovoce nebo zelenina s nějakou omáčku. Zajímavý je i „hot-pot“ – to na stůl dostaneš hrnec s vařící vodou (pod ním je lihový hořák), a objednáš si různé druhy syrového masa – které si sám v tom hrnci uvaříš (jsou to malé kousky, takže to trvá max. pár minut).

V některých MHD busech tam sedí uprostřed babka, co kontroluje, jestli si cestující cvakají kartu / platí jízdné (jedna jízda MHD busem stojí 1 RMB, metrem 2 RMB, taxi začíná od 14 RMB). A v každé stanici metra je bezpečností kontrola – tři lidi co rentgenují batohy (ale není tam rámeček, takže kdyby si někdo dal pistoli do kapsy, tak to nezjistí). Občas se ani nedívají na tu obrazovku Hlavně, že mají zaměstnanost.

V Číně se na tržnici dá (resp. musí) smlouvat. Nakoupil jsem tam nějaké suvenýry (hůlky, obrazy, hrnky atd.). Ale to smlouvání je celkem o nervy, pokud nejsi sangvinik. Podle příruček musíš vždycky nabídnout 10 až 20 procent obchodníkova prvního návrhu, když to dlouho trvá, tak odejít (a doufat, že tě obchodník zavolá zpátky a vezme to). Je tam slavná ulice, Silk street, kde je plno obchůdků, a prodavačky se tě snaží nalákat dovnitř. Na mě tam někdo zkoušel rusky (pasmotriš?), tak jsem jí čínsky odpověděl, že nejsem rus.

Jednou jsme šli okolo jakéhosi konfuciánského chrámu (což je vlastně státní obřadní síň, myslím, že ještě dneska – konfucianismus je spíš státní filozofie než náboženství), platí se tam vstupné. U kasy tam mají velkou televizi, kde pořád běží video o tom místě (i se záběry vevnitř). Nám se moc dovnitř nechtělo, stáli jsme u kasy a rozvažovali, jestli jít dovnitř nebo ne. Pak někdo nadhodil, že vlastně nemusíme jít dovnitř, když na té televizi vidíme, jak to tam vypadá. A paní odběhla od kasy kamsi dovnitř, a televizi vypnula Tak jsme s principu nešli.

Jako alkohol tam pijí tzv. rýžové víno, což je tvrdý alkohol, voní to trochu po květech. Jednou to v hospodě nějací chlapi (náš průvodce je (asi podle toho, co mluvili) identifikoval jako nějaké vyšší úředníky strany) pili v sklenicích takové velikosti, jak mi pijeme vodu (já jsem toho měl půl panáka, a už mi hořel jazyk – hlavně když to se to jí v kombinace s pálivým jídlem, tak je to fakt brutus.

Členství ve straně je údajně věc prestiže, neberou tam každého. Občas jsem na ulicích viděl nějaké žebráky, o kterých mi ten Číňan, co nás provázel, řekl, že to jsou lidé, co přišli z vesnických oblastí protestovat (asi protože nějaký zkorumpovaný úředník naštval), a zasekli se tam (v Pekingu). Většinou tam měli i nějaké cedule, ale nepřečetl jsem, co psali. Údajně vždycky zmizí během několika dní, a prý jsou občas i nebezpeční (prý se stalo, že někdo takový zešílel a někoho nevinného napadl, jenom aby na sebe upozornil).

Doprava je tam taky zajímavá. V Česku může auto odbočit doprava na řízené křižovatce i na červenou, když tam je šipka a když dá přednost chodcům. V Číně může vždycky, a v praxi chodce moc neřeší – jednou jsem slyšel brzdy autobusu asi metr ode mě. Kolegové poslední den přišli s nápadem, pronajmout si kola, takže jsem měl tu čest s dopravou nejenom jako chodec – jsou tam sice jakože cyklostezky vedle hlavních silnic, ale jezdí tam i elektrické kola – jednou mi křižoval cestu jakýsi čínský pes, musel jsem hodně brzdit abych ho nepřejel, divím se, že do mě zezadu nevrazili. Zvonil jsem na něho, ale asi se na mě nepodíval, ani nezrychlil – zajímalo by mě, co by dělal, kdybych ho přejel :-] Ale ještě víc adrenalinový zážitek je přejíždět napříč čtyřproudovou křižovatku v plném provozu – to už bylo docela o nervy (OIC).

Poslední večer v Pekingu jsme šli na kung-fu show, co tam dělají nějací buddhističtí mniši. Trvalo to asi 90minut, akrobacii měli fakt promakanou. Lámali tam i desky úderem, kovové plochy i o hlavu. Jeden borec si tam lehl na tři meče (jedním z nich rozsekli dřevěný špalek, aby ukázali, jak je ostrý), na něho dali desku s hřebíky z obou stran, na to si lehl další, pak ještě jedna hřebíková deska, další mnich – a jemu na břicho dali dřevěnou desku, kterou potom velkým kladivem rozlomili.

Z Pekingu do Hongkongu jsem zase letěl sám, mělo to tři hodiny zpoždění. Kolegové letěli o něco později, a nestihli to letadlo asi o deset minut, a ani neměli dost peněz v hotovosti na další letenku. A i kreditku si nechali v HK, takže LOL (já jsem se o tom dozvěděl, až byli už zpátky). Nakonec to jeden z nich vyřešil tak, že zavolal American Express (u nich měl vedenou kreditku), a oni jim ten let zabookovali.

Pak jsem byl ještě asi týden v HK, tam jsem navštívil nějaké muzea, jeden den jsem byl i v Macao (Macao je známé svými kasiny, obrat mají údajně větší, než Las Vegas; byli jsme v jednom komplexu, ve kterém je i kasino a nějaký luxusní hotel (300USD / noc) – tam vevnitř mají postavené „Benátky“ – umělá obloha, dopravní značky a dokonce i vodní kanál s gondolami, na kterým vozí návštěvníky. )

V parcích po ránu (okolo 7 ráno) tam důchodci chodí cvičit, běžně tam potkáš malé skupinky, jak tam cvičí tai-chi (nebo co). Kolega potkal i nějakého Brita, co tam trénoval s mečem – že prý je v HK už asi 10 let, do Británie se nikdy nevrátil, prostě tam zůstal a cvičí kungfu.